Bourání části Staroměstské radnice

Sudek sledoval dění na Staroměstském náměstí a s ním i proměnu Staroměstské radnice nejenom ve dnech bezprostředně po konci války, ale i v následujících letech. Jeho snímky proto zahrnují celou severní část radnice po požáru, následný průběh její demolice a nakonec torzo východního křídla pod lešením, které stálo na místě ještě několik let po válce. Lešení je zachycené celkem na devíti negativech, v deštivém počasí a mlze, která strukturu lešení zahaluje. Je pravděpodobné, že fotograf si takové počasí pro snímání radnice vybral s vědomím smuteční atmosféry, kterou tak svým snímkům přidá.

Torzo radnice se stalo symbolem dilemat, jež tato část úřední budovy dlouho vyvolávala. Vyhořelé novogotické křídlo vzniklo při přestavbě v letech 1838–1848 na návrh vídeňského stavitele Petra Nobileho, jehož původní návrh byl pro nesouhlas veřejnosti v pohledové části do náměstí přepracován pražským stavebním radou Pavlem Sprengerem (s úpravou plánů od ředitele stavby Heřmana Bergmanna).K polemice nad památkovým postupem autora návrhu: „Nobili, ač bylo přání císaře, aby starobylost radnice byla respektována, nechtěl dbáti zásady – zbořil krásné schodiště gotické – a jeho gotika postrádala uměleckého citu i měla mnoho ze slohu kasárnického.“ Václav Vojtíšek, Výstava „Staroměstská radnice a její památky“, in: Václav Vojtíšek, ed., „600 let Staroměstské radnice v Praze“, Věstník Hlavního města Prahy, zvláštní číslo, Rada hlavního města Prahy, Praha, 1938, s. 30. Nové křídlo bylo postaveno na místě třech starších měšťanských domů v duchu romantické „empírové interpretace gotiky“.Bohumil Hypšman, Sto let Staroměstského rynku a radnice, Pražské nakladatelství Václava Poláčka, Praha, 1946, díl I, s. 7. Starší domy je možné si prohlédnout na Langweilově modelu Prahy z let 1926–1937, vystaveném ve stálé expozici Muzea hlavního města Prahy. Po zbourání sousedního Krennova domu v roce 1901, stojícího mezi kostelem svatého Mikuláše a tímto novým křídlem, byla odhalena původní nepopulární Nobileho severní fasáda. Dění 19. a počátku 20. století navíc na náměstí narušilo tradiční urbanismus, budovaný po staletí.Karel Kibic to komentuje slovy: „sv. Mikuláš se ocitl v situaci zcela nepředpokládané“. Idem, Staroměstská radnice v Praze, in: Staletá Praha V, Orbis, Praha, 1971, s. 61. Již v roce 1901 proto byla vyhlášena první ze čtyř soutěží na novou dostavbu radnice, které bez úspěšné realizace proběhly ještě před druhou světovou válkou (další 1904, 1909, 1938).

Otázka odklizení trosek stavby či jejich zachování v poválečném období vzbuzovala další diskuze. Dnes již nezjistíme, jestli se Sudek přikláněl k názoru svého přítele malíře Václava Rabase, který se vyslovil pro zachování trosek na náměstí coby připomínky barbarského řádění.Bohumil Hypšman, Sto let Staroměstského rynku a radnice, Pražské nakladatelství Václava Poláčka, Praha, 1946, díl II, s. 42 (na stranách 41–42 je shrnuta diskuze nad zachováním či odstraněním trosek). Napovídala by tomu atmosféra Sudkových fotografií. Také porota poválečné, v pořadí páté soutěže z roku 1946 na dostavbu radnice se zboření obávala, protože jestli „soutěž zase nepovede k cíli […] bude možná řadu let zeti staveniště prázdnotou.“ Bohumil Hypšman, Sto let Staroměstského rynku a radnice, Pražské nakladatelství Václava Poláčka, Praha, 1946, díl II, s. 42.

Vyhořelé novogotické křídlo bylo nakonec zbořeno v roce 1948.Karel Kibic, Staroměstská radnice v Praze, in: Staletá Praha V, Orbis, Praha, 1971, s. 61. Z někdejšího křídla se dodnes zachoval pouze fragment východní Sprengerovy fasády v těsném sousedství arkýře radniční kaple. Nová budova zde dosud nestojí. Je zajímavostí, že Rostislav Švácha po poslední soutěži na dostavbu v roce 1988 dospěl k názoru, že jedinou smysluplnou funkcí takové budovy by mohlo být s ohledem na její specifický zánik právě muzeum Pražského povstání.Rostislav Švácha, „Poznámky k účelu uvažované novostavby radniční budovy“, in: Umění XXXVI, č. 5, 1988, s. 422–425. Srov. také polemiku manželů Ševčíkových, kteří zadání poslední soutěže komentovali jako „typ pomníkového programu“ – „radnice jako pomník radnici, umělecké dílo, architektura pro architekturu“. Jiří Ševčík – Jana Ševčíková: „Simulovaný příběh“, in: Umění XXXVI, č. 5, 1988, s. 446. K otázce dostavby radnice dodnes srov. dále poznámky v příspěvku Staroměstská radnice.